V posledních letech se u nás objevují různé subjekty, spolky nebo jednotlivci, kteří si dávají do názvu slovní spojení „svoboda projevu“ a vystupují jako její velcí ochránci. Jenže – často jen naoko. Zatímco sami sebe prezentují jako bojovníky za svobodu slova, realita vypadá trochu jinak. Kdo s nimi nesouhlasí, bývá rychle „zabanován“, komentáře mizí, diskuze se čistí... Svoboda projevu se tak u nich mění v nástroj, který chrání jen „jejich názory“, ale už ne názory těch druhých.
A když se má někdo vyjádřit třeba k omezování svobody slova v USA, nebo k porušování práv novinářů v jiných zemích, najednou ticho. Jako by se jich to netýkalo. Skutečná obrana svobody projevu ale není selektivní. Buď ji hájíme u všech – nebo u nikoho.
Svoboda projevu není a nemůže být neomezená. Pokud by si každý mohl říkat naprosto cokoliv a jakkoliv, změnilo by se to v chaos. Představte si, že by v dopravním provozu neplatila žádná pravidla. Každý by si jezdil, kudy a jak by chtěl. Výsledkem by byly nehody, škody, mrtví. I doprava potřebuje řád – a stejně tak i svoboda slova. Zákon jasně stanovuje, kde svoboda projevu končí. Když někoho pomlouváme, vyhrožujeme, šíříme nenávist vůči etnickým skupinám, schvalujeme trestné činy nebo třeba šíříme poplašné zprávy – už to není svoboda projevu. To už je porušení zákona.
A pozor – to nejsou jen teoretické hranice. V České republice už byla celá řada osob pravomocně odsouzena za výroky nebo chování, které překročily rámec svobody projevu a naplnily znaky trestného činu. Týkalo se to například projevů schvalujících násilí, popírajících holocaust, šířících nenávist vůči menšinám nebo vyzývajících k násilí. Svoboda projevu tedy neznamená „mohu říkat cokoliv a kdykoliv“, ale „mohu se svobodně vyjadřovat, dokud tím neohrožuji druhé a neporušuji zákon“.
Možná největší zkouškou skutečné demokracie je, když hájíme svobodu projevu u těch, jejichž názory považujeme za chybné, nepříjemné nebo neslučitelné s naším světonázorem. Protože právě tehdy ukazujeme, že svoboda projevu není jen výsada „našich“, ale univerzální právo každého. Samozřejmě – opět v mezích zákona. Bránit svobodu slova znamená někdy čelit i tomu, co nechceme slyšet. Ale pokud začneme rozlišovat, komu svobodu projevu přiznáme a komu ne, ztrácí celé právo svůj smysl. Buď platí pro všechny – nebo přestává být svobodou.
Obrana svobody projevu často vyžaduje odvahu. Nejde jen o diskuze v teple domova nebo na Facebooku. Někdy je potřeba vystoupit z komfortní zóny, riskovat nepochopení, čelit útokům. Být slyšet, i když to bolí. Ale právě proto je svoboda slova tak ceněná. Je totiž součástí demokracie a zdravé občanské společnosti. Můžeme říkat, co si myslíme – i po volbách, i když „nevyhráli ti naši“. Není potřeba „držet hubu“. Kritizovat politiky, ptát se, nesouhlasit – to není slabost, ale známka fungující demokracie. Samozřejmě – vše v rámci zákonných mantinelů. Neohrožovat ostatní, nešířit nenávist, nemanipulovat.
Stáhněte si přehledový list.
Pro E-Bezpečí
Kamil Kopecký