Většina dětí má dnes vlastní digitální stopu ještě dříve, než se narodí. Ultrazvukový snímek sdílený na Facebooku, radostné „bude to holčička!“, jméno porodnice, předpokládaný termín porodu — to vše tvoří základ digitální identity člověka, který o tom nemohl nijak rozhodnout. V Institutu pro výzkum a vzdělávání v oblasti digitálních technologií a kybernetické bezpečnosti Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (který navazuje na dlouholetou činnost Centra prevence rizikové virtuální komunikace) se tématu sharentingu věnujeme dlouhodobě a výsledky našich výzkumů ukazují, že problém roste — stejně jako nástroje, kterými lze nasbíraná data zneužít. A nejde přitom jen o rodiče.
Aktuální a velmi emotivní vlna diskusí o zavedení striktního zákazu sociálních sítí pro děti mladší patnácti let, kterou v českém veřejném prostoru v únoru 2026 znovuotevřel Andrej Babiš, představuje v mnoha ohledech „déjà vu“. Ačkoliv se může zdát, že jde o zcela nový politický impuls, tato problematika u nás rezonovala již opakovaně, zejména v souvislosti s implementací evropského nařízení GDPR. Právě tehdy se vedly ostré debaty o tom, zda má být věková hranice pro „digitální plnoletost“ stanovena na 13, 15 či 16 let. Česká republika se nakonec v roce 2019 přiklonila k hranici 15 let v rámci § 7 zákona č. 110/2019 Sb., čímž de jure přístup mladších dětí bez souhlasu rodičů omezila. Současný politický apel tedy v podstatě jen obnažuje fakt, že tehdejší legislativní úprava zůstala bez funkčních kontrolních mechanismů pouze formálním textem.
Vánoce a přelom roku jsou období, kdy sociální sítě tradičně zaplaví rodinné fotografie či videa. Děti u stromečku při rozbalování dárků, videa „první reakce“ na dárek, společné fotky z návštěv, prskavky, ohňostroje, silvestrovské oslavy a domácí pohoda v pyžamu. Právě v tom je ale sváteční sharenting zákeřný: sdílíme rychle, spontánně, často pod vlivem emocí – a přitom tvoříme obsah, který může na internetu zůstat velmi dlouho, šířit se mimo původní okruh lidí a dítěti se jednou vrátit v úplně jiném světle.
V posledních týdnech se digitálním prostorem opět šíří vlna znepokojivých zpráv o nebezpečných hrách, které cílí na dospívající. Po letech se vrací fenomény typu „Modrá velryba“, tentokrát pod novým názvem „Červený delfín“. Nárůst dotazů a hlášení v roce 2026 potvrzuje i online poradna projektu E-Bezpečí, kam se obracejí vystrašení rodiče i samotné děti. Je však důležité zachovat chladnou hlavu a pochopit, jak tyto mechanismy skutečně fungují.
Kyberšikana patří mezi nejzávažnější hrozby současného online prostředí. Na rozdíl od tradiční šikany se odehrává prostřednictvím digitálních technologií – sociálních sítí, komunikačních aplikací, online her či diskusních platforem – a může oběť zasahovat nepřetržitě, bez ohledu na místo a čas. Útoky se tak často přesouvají i do prostředí, které by mělo být bezpečné, například do domova, a oběť před nimi nemá možnost „uniknout“.
Výzkumy dlouhodobě ukazují, že kyberšikana, online obtěžování či nenávistné projevy zpravidla nevznikají náhodně. Ve většině případů se jedná o projev narušených vztahů mezi vrstevníky – ať už ve školním kolektivu, nebo mimo něj. Navzdory zdánlivé anonymitě internetu bývá útočníkem často spolužák, bývalý kamarád, partner či jiná osoba z blízkého sociálního okruhu oběti. Řešení kyberšikany proto nelze chápat pouze jako technický problém, ale především jako problém vztahový.