Kyberšikana je fenomén, který se v poslední době objevuje na předních stránkách celostátních deníků, reportáže o kyberšikaně se staly běžnou součástí zpravodajských relací, projekty, zaměřené na prevenci kyberšikany, vznikají a rostou, jako houby po dešti. Kyberšikana je zajímavé, aktuální téma již proto, že se případy kyberšikany objevují téměř na každé škole a velké procento děti zažilo kyberšikanu na vlastní kůži. 

Celá řada institucí, projektů a jednotlivců se snaží s kyberšikanou bojovat, jako účinný nástroj se jeví zejména terénní prevence a přímá práce s cílovou skupinou, tedy dětmi. Jaké jsou však vlastně příčiny kyberšikany? 

1. Kde hledat příčiny kyberšikany?

Prvotní příčinu kyberšikany lze spatřit především v celospolečenské krizi výchovy. Zjednodušeně lze říci, že dítě je vychováno jiným způsobem, než tomu bylo v předcházejících generacích. Zatímco výchova předcházejících generací probíhala více či méně autoritativně či autoritářsky, současná generace dětí je často vychovávána velmi liberálně (více např. Rogge, Jan-Uwe; Morrish, Ronald; Labusová, E. či Prekopová, J.). Takto koncipovaná výchova má jistá specifika či charakteristiky, které výrazně ovlivňují vznik agrese v chování.

1. 1 Neexistence hranic

Velké množství dětí vyrůstá bez toho, aby mělo jasně vymezeno hranice svého chování a jednání. Tyto hranice nemusí být vymezovány v žádném případě pouze autoritativně (zákazy a příkazy), jak řada čtenářů předpokládá, ale jsou vytvářeny také přirozenou cestou (která je složitější a která vychází z fungující rodiny).

Hranice jsou pro správný vývoj a výchovu dítěte nesmírně důležité, protože umožňují rozlišovat, co je dobré a špatné, rovněž dávají dítěti pocit jistoty a bezpečí, jsou vlastně ochranným faktorem. Mít hranice pro své jednání neznamená žít ve vztahu k rodičům nesvobodně, i svoboda má své hranice! Mít pevné hranice pro své jednání znamená být v bezpečí, vědět, co lze očekávat.

Pokud však dítě nemá své hranice pevně zafixované, bude si samo vytvářet své vlastní, které bude překračovat. To se projeví např. běžnou šikanou či kyberšikanou. Dítě si jednoduše otestuje, „jestli mu to projde“. 

1.2 Změna výchovných vzorů

Dalším problémem, na který lze narazit při výchově dítěte v současné společnosti, je změna výchovných vzorů (výchovný vzor je osoba, která je dětem předkládána   v  rámci výchovy a vzdělávání jako příkladná). Oblast výchovných vzorů se podstatným způsobem změnila – děti preferují u svých vzorů zejména výkon a moc (úspěšný podnikatel, celebrita, sportovec…), přičemž není důležité, jakým způsobem svého postavení výchovný vzor dosáhl. Za vzory jsou považováni mimo jinými i známý český podnikatel Radovan Krejčíř či Viktor Kožený.

Zajímavé informace o výchovných vzorech naleznete např. na webu www.dejavu-clanky.estranky.cz. Pro ilustraci citujeme z výše uvedeného webu.

Výzkumy vzorů se provádějí právě u dětí, předpokládá se totiž, že s rostoucím věkem potřeba mít vzor klesá, dospělý člověk už ví, jak na to. Děti jsou k nápodobě nejnáchylnější, a právě na nápodobě je založena jejich schopnost se učit. Stovky dětí odpovídaly ve výzkumech jejich vzorů už v šedesátých letech, kdy probíhal jeden z prvních českých výzkumů na toto téma.

Z výzkumu vyplynula skutečnost, která je hodna zamyšlení - čím bývala dříve výchova v rodině lepší, tím více děti oceňovaly na svých vzorech morální vlastnosti jako píle, čest, statečnost nebo sebeovládání. Se zhoršující se výchovou naopak stoupal obdiv pro výkon. Jaký je pak výsledek takového vzoru je nasnadě - člověk, jehož hlavním životním cílem je trumfnout ostatní. Penězi, kariérou, slávou. Nežene ho vnitřní potřeba po sobě zanechat něco, s čím by byl spokojen, ale potřeba oslnit ostatní. Často se pak takové puzení stane bludným kruhem slávy bez štěstí. Takovíto lidé svůj život snadno promění v pavlačové žití na efekt pro ostatní. 

Ať tedy říkáme našim potomkům jaká chceme vznešená (a z našeho pohledu jistě inspirativní a výchovná) moudra, budou z nás přejímat a napodobovat především naše činy a to, jak se budeme chovat my, z velké části převezmou do svého rejstříku chování vědomě či nevědomě i oni. Mějme to vždy na paměti a alespoň občas se snažme být pro naše děti dobrým vzorem, a to ne slovy, ale především svými skutky.

1.3 Nefungující citové vazby v rodině

Citová vazba je emoční pouto, které je charakterizováno potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména v podmínkách stresu. Citové pouto se vytváří zejména k primární/m pečující/m osobě/ám, nejčastěji k matce. Vazbové chování, jako výsledek evolučního procesu, nabízí dětem ochranu před nebezpečím a tím jim poskytuje výhodu přežití. Cílem vazbového chování u dětí je udržení vazbové osoby nablízku a vytvoření pocitu jistoty. Vazbová osoba slouží jako bezpečná základna, která umožňuje dítěti zkoumat okolní prostředí, pokud není dítě ohroženo. V případě ohrožení slouží vazbová osoba jako bezpečné útočiště, kam si dítě přichází pro podporu a útěchu (více např. Bowlby, Feeney, Noller, Robert aj.).

Citová vazba je životně důležitá pro vytvoření základu zdravé osobnosti a je nezbytná pro:
a) dosažení úplného intelektuálního potenciálu,
b) schopnost logického uvažování,
c) rozvoj vědomí,
d) schopnost zvládat stres a frustraci,
e) dosažení soběstačnosti,
f) rozvoj vztahů,
g) schopnost zvládat strach a obavy,
h) schopnost zvládat jakékoli vnímané ohrožení sebe sama (více např. Becker-Weidman, A.).

Bohužel ne každá rodina umožňuje dítěti vytvořit s rodičem fungující citovou vazbu. Což výrazným způsobem ovlivňuje jeho další vývoj.

2. Další faktory ovlivňující vznik kyberšikany

A. Škola suplující funkci rodiny

Dalším důvodem, který vytváří podhoubí pro vznik sociálně-patologického chování v současné společnosti, je model školy, která supluje funkce rodiny. Tak k tomu bohužel přistupuje celá řada rodin, které vnímají školu jako instituci, která má výchovně-vzdělávací funkci, tedy bude jejich děti vychovávat. A úkolem rodiny zůstane dítě živit, šatit a zajistit mu bydlení. Tuto situaci odráží vznik nových průřezových témat, vzdělávacích oborů a oblastí definovaných v RVP ZV, jako jsou Etická výchova či Sexuální výchova. V praxi to znamená to, že rodič přenáší bez vlastního vkladu odpovědnost za výchovu dítěte na školu, která samozřejmě toto bez spolupráce s rodinou nemůže zabezpečit. Jak efektivní asi může být, když se dítě ve škole dozví, jak má jednat a jak se chovat, aby ho pak vzor rodiny přesvědčil o opaku?

Jednou ze snah, jak rodiče „donutit“ ke spolupráci se školou a podělit se o zodpovědnost za vývoj dítěte je např. tzv. smlouva mezi rodičem a dítětem. Ta je vlastně nabídkou školy, jak rodičům pomoci zvládnout problémy s dítětem (více např. Schwarzová, L., Mertin, V. aj.). Ministerstvo školství se návrhem snaží reagovat i na zhoršující se spolupráci rodičů se školou, na niž si učitelé také často stěžují. Bohužel smlouva mezi rodičem a dítětem je dobrovolná… nelze ji právně vynutit.

B. Úloha tlaku společnosti

Za současnou situaci v oblasti krize výchovy nelze jednoznačně vinit rodinu, školu či samotné děti, je třeba si také uvědomit, jaký tlak vyvíjí současná společnost (jednoznačně orientovaná na výkon) na tyto instituce. 

Rodiče jsou nuceni podávat vysoké pracovní výkony, jsou často společností donuceni orientovat se na vlastní kariéru a na výchovu dítěte jim zbývá velmi málo času. Představme si situaci, kdy po 10 či 12hodinovém pracovním dni dorazí oba rodiče domů z práce a potřebují relaxovat např. u televizního seriálu, který jim dokáže na okamžik vypnout a zbavit se stresu. Na práci s dítětem jim pak zbývá velmi málo energie.

Učitelé jsou zase neustále nuceni suplovat úlohu rodiny, přičemž nemají ve vztahu k žákům vymezena téměř žádná práva, pouze množství povinností. Díky neexistenci kvalitních právních norem často nedokáží efektivně řešit kyberšikanu, zejména v situacích, kdy probíhá mimo prostor školy. Nemají nástroje, jak donutit rodinu ke spolupráci se školou. A v neposlední řadě se na ně kladou stále vyšší odborné nároky, spojené se zaváděním nových předmětů, průřezových témat aj.

C. Školský systém a krize kvality

Dalším důvodem, proč lze hovořit o krizi systému českého školství, který ovlivňuje sklony k sociálně-patologickému chování, je snížení filtrů pro přechod z jednoho edukačního stupně na jiný. V praxi to znamená, že téměř každé dítě se dostane na střední či vysokou školu, přičemž nezáleží na jeho hodnocení v oblasti chování (často nezáleží ani na jeho studijních výsledcích). 

Díky poklesu počtu dětí a změnám v demografii populace logicky došlo k situaci, kdy střední (ale i vysoké) školy bojují o studenty. Studenty školy potřebují pro svou existenci - aby nebyly zrušeny/sloučeny z důvodu nedostatku přijatých/studujících. Studenty pak lze získat tak, že snížíme kvalitativní laťku pro přijetí (a přijmeme méně kvalitní studenty), nebo jednoduše zrušíme přijímací zkoušky. Samozřejmě při přijetí nebude škola řešit, zda ten či onen student měl na vysvědčení sníženou známku z chování, když i při přijetí všech zájemců o studium stejně škola plně neobsadí svou kapacitu.

Pokud by existoval tlak a fungující filtr, který by znevýhodňoval při přijetí žáky/studenty, kteří získali sníženou známku z chování (např. za šikanu, kyberšikanu), rodiče by samozřejmě zintenzivnili i vlastní výchovu dítěte, aby předešli jeho možnému kariérnímu neúspěch. Toto se však v současnosti téměř neaplikuje.

D. Krize společenských hodnot

Jak uvádí psycholožka dr. Eva Labusová, problémem doby, v níž žijeme, je totálně roztříštěný pohled na to, co je a co není správné. Co je z hlediska vyšší etiky i trvale udržitelného rozvoje považováno za destruktivní a neudržitelné, prospívá potřebám současného systému produkce a konzumu. A zatímco mravnost i obnovitelnost jsou obecně spojovány se skromností, vnitřní kázní a stabilitou lidských postojů, "postmoderní" způsob života se naopak pojí s nestálostí, redukcí hloubky prožitku na jeho snadnou dostupnost a s absencí zodpovědnosti ve prospěch individuálního štěstí.

Ze všeho nejdůležitější je mít jasno v tom, k jakému způsobu života chceme své děti vychovávat, a podle toho tříbit i jejich vnímání hodnot a autorit. Poté bude už mnohem snadnější najít způsob, jak dětem žádoucí hranice vštěpovat a jak jim zprostředkovat poznání, že nedodržování hranic vede v dětství, a ještě více v dospělosti, k nepříjemným a zbytečným komplikacím (převzato z www.evalabusova.cz).

 Rodič tedy sám musí hledat cesty, pro jaké hodnoty děti vychovávat a jak najít rovnováhu mezi oběma protipóly. A není to jednoduché.

3. Kde hledat řešení příčin kyberšikany?

Základem řešení je pracovat s rodinou. Podporovat demokratické (nikoli liberální či autoritativní) výchovné postupy, posilovat fungování citových vazeb v rodině a tvorbu klidného rodinného zázemí. Pamatujte si, že citové vazby jsou pro rozvoj dítěte nepostradatelné a pozitivní motivace dítěte zásadním způsobem ovlivňuje jeho další život!

Dále naučit rodiče a děti vzájemně komunikovat (kolik z nás opravdu ví o problémech svého dítěte a ve spolupráci s ním je řeší?). Existuje celá řada zajímavých programů/projektů, které se zaměřují právě na funkční komunikaci rodiče i dítěte.

Toto by však neměla realizovat škola prostřednictvím učitelů! 
A neměl by to být ani úkol školy!
Učitel totiž obvykle není rodičem vnímán jako autorita (narozdíl od předcházejících generací). 

Řešením je najít nástroje, jak pozitivně působit na rodiče a jak ovlivnit jejich přístup k výchově dětí. Např. pomocí mediálních kampaní (příkladem dobré praxe je např. kampaň Vaše dítě, vaše televize, zase odpovědnost), finanční motivace aktivních rodičů, specifickými kurzy/programy pro rodiče atd. Tlak na rodinu by měl ovšem vyvíjet především stát. Bohužel řada z nabízených řešení je v realitě soudobé společnosti řešeními spíše ideálními (či naivními), protože společnost je primárně orientována na ekonomický výkon.

Klip Oslava (kampaň Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost)

Další klipy z kampaně Vaše díte, vaše televize, vaše zodpovědnost můžete zhlédnout zde.

4. Co říci závěrem

Na závěr chceme říci, že úkolem tohoto článku není a nebylo přenášet zodpovědnost za vznik kyberšikany a dalších sociálně-patologických jevů na rodinu. Proto jsme se snažili tuto situaci popsat z pohledu rodiny, společnosti, školy i samotných dětí.Úkolem tohoto textu bylo a je upozornit na současnou celospolečenskou situaci, kterou opravdu lze nazvat krizí výchovy. A apelovat na rodiče, aby se (pokud již nezačali) opravdu aktivně věnovat svým dětem. 

Na závěr doporučujeme jeden zajímavý virální klip pro další rozjímání.

Mgr. Kamil Kopecký, Ph.D.
Centrum PRVoK, E-Bezpečí, E-Synergie
This email address is being protected from spambots. You need JavaScript enabled to view it.

Zdroje:

Švábová, H. Pozitivní vzory ve výchově dětí na 1. stupni základní školy. MU: Brno, 2010. Diplomová práce. Online: http://is.muni.cz/th/37754/pedf_m/Svabova_Hana_DP01.pdf

Studenti a Gipsy.cz upozorňují, že přibývá smutných dětí. Portál AZRodina.cz.Online: http://www.azrodina.cz/4446-studenti-a-gipsycz-upozoruji-ze-pribyva-smutnych-deti

Labusová, E. Děti a hranice. Online: http://www.evalabusova.cz/clanky/deti_a_hranice.php

Archiv webu Dejavu.http://www.dejavu-clanky.estranky.cz/clanky/deti/vzory-u-nasich-deti.html

Michalčáková, R. a kol. Strachy a citová vazba k rodičům v období rané adolescence. Psychologie – elektronický časopis ČMPS. 2010, roč. 4, č. 1. Online: http://e-psycholog.eu/pdf/michalcakova_etal.pdf

Rudi Dallos, Arlene Vetere: Systemic Therapy and Attachment Narratives; Applications in a Range of Clinical Settings Hove: Routledge, 2009

Kodytková, V. Citová vazba a užívání strategií vztahové údržby v manželství. FSS MU: Brno, 2009.

Přednáška Arthura Becker-Weidmana - Cesta do bezpečí: citové pouto dítěte.

Jak citovat:

Kopecký, K. Kyberšikana jako jeden z projevů celospolečenské krize výchovy. Internetový portál E-Bezpečí. Centrum PRVoK PdF UP: Olomouc, 2011. Online na: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/rodice-ucitele-zaci/303-kybersikana-jako-jeden-z-projevu-krize-vychovy